Hondzíkova cesta

Posted By Hondza on November 17, 2008

Den devátý

Za mnohonásobného lupání v uších (u mě známka zdolání velkého převýšení) se probouzíme kolem sedmé. Kolem pustá, zvrásněná a v oparu schovaná krajina, jako vyšitá z povrchu Měsíce.
Na vlakové nádraží situované daleko za Bandárem přijíždíme okolo osmé. Už těch pár metrů z vlaku do klimatizované haly dává tušit, že počasí bude opravdu vypečené a že zima rozhodně nebude. Společně s Mustafou a ostatními z vlaku bereme taxi (každý 10 000 IRL) do města, kde už je to naprosto brutální prádelna, což v překladu znamená v mžiku propocené tričko a čůrky potu stékající po těle. Chlápci mně ještě ukazují, kde je kancelář autobusové společnosti, rychle se loučíme a já už se potím ve vlastní šťávě sám. Pán v autobusové kanceláři neumí ani slovo anglicky, ale i přesto jsme se domluvili na koupi lístku do Shirazu na šestou večer za cenu 70000 IRL. V brutálně překlimatizovaném shopu beru nějaké sušenky a hlavně hodně pití a může se vyrazit na boj s vedrem a urputnou vlhkostí. Naštěstí není třeba chodit daleko, vytoužený Perský záliv čili Ománský záliv neboli Ománské moře je hned za rohem. Pláž, dá-li se to zde tak nazývat, je překvapivě liduprázdná. Kdo jiný by se taky dobrovolně koupal ve vlastním potu s báglem na zádech v tento čas? Každých 50m dávám pauzu na nabrání sil a otření potu, který mně teče do očí a tím pádem skoro nic nevidím. První pocity z  Bandáru jsou tak brutální a úžasné zároveň, že nevím co si mám myslet, ale jinak se mi tu líbí. Hned na první pohled, je to hodně jiný Írán – je zde hodně Arabů, Pákistánců, Afričanů a dalších etnických skupin. Zajímavý mišmaš, který dává jinak fádnímu městu správně orientální nádech.

From Iran - Bandar Abbas

Nábřeží údajně nejteplejšího moře světa jinak nic moc nenabízí, pár koupajících se děcek, několik odstavených lodí a jedna skládka. Za probíhající vojenské přehlídky (dnes je totiž Den armády) se pomalu sunu k přístavu, odkud by měly odjíždět lodě na ostrovy Qesm a Hormoz. Lístek na loďku stojí 20 tisíc riálů, jsem rád, že konečně sedím a že nemusím už nikam dál chodit. Pot ze mě lije i během cesty, za to místňáci jsou v klidu, oblečení jako kdyby začínala zima a ani kapka potu.
Za půl hodiny jsen na místě, na ostrově Qesm, ve městě Qesm, kde je překvapivě stejný počasí jako v Bandáru. Uvědomuju si, že vlastně nevím co zde budu dělat a kam chci jet. Nevýhodou osamělého travellera je při koupání je, že mu nemá kdo hlídat věci, takže by bylo dobré jet asi někam za město. Beru tedy taxi do centra a zde se uvidí. Veškeré plány a hypotézy smetla ve vteřině náhoda, když potkávám kamarády ze Sýrie – Josefa, Liškuse a Lemiše. Ani nevím koho více tahle náhoda překvapila, každopádně se tím pádem všechny mé dosavadní plány zde mění. Borci mají v plánu zůstat na ostrově více dní a podniknout nějaké výlety s koupačkou a potápěním. Docela mě to láká, tudíž se ve vteřině rozhoduji, že oželím sedm dolarů a lístek do Shirazu a připojím se.

From Iran - Qesm Island (Shideraz, Laft, Tabl, Larak Island)

Bereme taxi, resp. první auto jenž nám zastavilo, do vesnice Shideraz, kde by údajně měla být možnost ubytování u paní, která hovoří anglicky a krásná pláž, v moři plno želv atd. Pláž je super, moře úžasný a dokonce i ty želvy zde jsou, ale jinak nic, krom spalujícího žáru. Ve vesnici je vyjma mešity naprosto pusto a prázdno, o ubytování zde nikdo neví, tak se aspoň snažíme najít nějaký obchod, kde by se dala koupit voda. Správci z mešity se konečně podařilo najít odpovědnou osobu, jenž otevřela obchod (hodně odvážné tvrzení na pustou a překlimatizovanou místnost s chladícím boxem), kde jsme nabrali sušenky, colu a plno vody a hurá se koupat. Opuštěná pláž s lavičkami a přístřeškem, jejíž největší boom byl patrně za Šáha, nám naprosto vyhovuje, tudíž program na odpoledne je jasný – koupání, potápění, pozorování krabů a želv a smažení se ve vlastní šťávě.
Kolem páté to balíme a jdeme na stop nazpět do Qesm town. Máme docela štěstí, po pár minutách zastavuje dodávka a bere nás na korbu. Až do Qesm ale nejede, ale prakticky ihned nám zastavuje další auto, a to jede až do Qesm. Z hotelů vybíráme dvojici Park a Diplomat hotel. Diplomat obsadil zájezd Indů, tudíž se ubytováváme v Park Hotelu, 350 000 IRL za čtyřlůžák se snídaní. Sprcha bodla jako nikdy. Večeře (opět fastfood) je opět požitek ve vlastní šťávě, kdy se běžné stravovací úkony stávají nesnesitelným a potícím se procesem.
Mango mi chce chlápek prodat za dolar (neberu!), je vedro a dusno a už ani záhadně vypadající „masky“ – zahalené arabské ženy v orlí škrabošce, z které jsou jim vidět jenom oči, nejsou k vidění.

(more…)

Category: Írán 2008 | No Comments »
Tags: íránský deník

Posted By Hondza on November 14, 2008

Ráno na dvorku/atriu v Amir Kabir hostel- psaní deníčku, snídaně za 20 tisíc riálů (vajíčko, meloun, čaj, chleba, máslo – nic moc, ale během Ramadánu jak když najdeš) a pokec s krajany. Někdo jenom projíždí, jiní se už vrací nebo cestují podobně jako já. Je to příjemně strávený čas, ale povinnosti volají, je čas vyrazit do víru Esfahánu.
LP má docela pravdu, když praví, že není zlé nejdřív podívat k Jameh Mosque, jenž leží na opačné straně než je Imámovo náměstí. Ovšem, že se ztratím hned po sto metrech co odbočím z hlavní ulice do bočních a neznačených uliček, to jsem moc nečekal. Nejsem si moc jist směrem ani vzdáleností, tak se vracím skoro na stejné místo, odkud jsem vyrazil a zkouším znovu. Daří se lépe, ale i tak vycházím z bazaru na úplně jiném místě než jsem chtěl a ještě k tomu odbočuji na druhou stranu, než jsem chtěl. Sice jsem se zatoulal a přišel k Jameh Mosque až po hodinové procházce, ale zato jsem měl možnost prozkoumat bazar a navštívit nádhernou madrásu hned u bazaru.
Svým způsobem se mně Jameh Mosque líbila více, než slavná a opěvovaná Imámova mešita. Jameh je taková více autentičtější, opravdovější (ale i zde je vstupné 5000 IRL) a není to jenom tím, že kolem jsou trhy, obchody a plno lidí.

From Iran - Esfahan

Ptačí trh, zmiňovaný i v LP, může být stejně „šokující“ jako první návštěva místního řeznictví, po druhé návštěvě je to už nuda. Mnohem zajímavější jsou nádherné mosaiky Khomeiniho a Khatamiho v Mausoleum Harun Vilayet a vůbec celá oblast okolo 48m velkého minaretu směrem k náměstí. To je oproti večeru skoro liduprázdné. V dopoledním ostrém slunci se fotit nedá, tak aspoň chodím okolo, nakukuji do bazarů a dumám, že bych něco koupil, i když vlastně nevím co bych kupoval. Tyto turistické bazary jsou na suvenýry ideální, nevím proč, ale na těchto bazarech nekupuju moc rád. Na druhou stranu, tam kde bych i rád něco nakoupil, zase není co nakoupit. Neturistický bazar je pro Íránce, jsou zde věci denní potřeby a ne blbiny pro zápaďáky.
Při návštěvě obrovské Imámovy mešity mám trochu smůlu, po asi ¼ hodině mě vyhánějí, protože se blíží čas polední modlitby.

From Iran - Esfahan

Moc se mě pryč nechce, tak ještě oplenduju kolem, což se mi vzápětí vyplácí neb dostávám pozvání od íránské rodinky na oběd. S radostí přijímám. Těším se na setkání s normální íránskou rodinkou a přirozeně mám také hlad a těším se kde poobědváme, co poobědváme a vůbec jak to celé proběhne. Chvíli chodíme kolem náměstí a sháníme jídlo, i pro místní to není úplně jednoduché, páč je všude zavřeno a tam kde je otevřeno, není moc velký výběr. Už se mně to ověřilo po několikáté, že Íránci si s Ramadánem moc hlavu nelámou a v klidu během dne jí. Když jsem se ptal na důvod, tak buď odpověděli, že prostě jí a tečka nebo mají universální výmluvu, že oni cestují a tím nemohou držet půst a musí jíst.
Jako místo pikniku, byl zvolen park hned vedle centrálního náměstí. Postupně se nakoupily sandwiche, pití a cosi na způsob polévky, ale zato lepivější a mnohem hustší, možná podobné indickému dhálu. Rodinka je poměrně rozvětvená, část je domácích a druhá přijela na výlet z Tehránu. Naštěstí nejenom synátor umí anglicky, takže zábava docela plyne. Po jídle dostávám pozvání domů, nevím úplně zda to není spíše formální slušnost, ale beru a těším se na nové zážitky. To, že je šátek nutné zlo, mně nejenom potvrdilo plno lidí, ale lze vidět i kdekoliv – ženy, které nosí šátek někde v půli hlavy a vykují jím nabarvené vlasy, nebudou patrně velké fanynky této módy. I ženy z této rodinky se hned po příchodu domů, daleko od náboženské policie a státní moci, převlíkli do domácího evropského oblečení a sundali nenáviděné šátky.
Odpoledne se nakonec docela vydařilo, nejdříve jsme si jenom tak vykládali, posléze přišel na řadu backgammon – velmi nečekaně se mi dařilo, neboť jsem dal „kotlík“ postupně skoro všem členům rodiny, až přišla na řadu hlava rodiny – otec, který vzal hru poměrně prestižně, až jsem se bál, co by se stalo, kdybych ho taky porazil. Měl nakonec štěstí, posledním tahem hodil double a vyhrál celkově dva ku jedné. Měl radost, že vyhrál a já měl radost, že jsem nevyhrál já a nedostal na budku:-). Po hře už zábava trochu vázne, domácí se tváří nějak vážně, jako kdyby řešili nějaký rodinný nebo pracovní problém nebo neví co se mnou. Loučení je srdečné a velmi přátelské, ale bez podání ruky. Trošku jsem s tím váhal, na jedné straně jsem si vědom společenských pravidel, na stranu druhou tahle rodina je hodně moderní, nakonec jsme udělal velice dobře a prozíravě, že jsem nenabízel podání ruky.

From Iran - Esfahan

Ali jede se mnou zpět na Imam Square, kam přicházím akorát včas, abych zachytil podvečerní fotografické slunce, krásné stíny a měkké pastelové barvy. Spíše bych si už šel po svých, ale Ali se mě pořád drží jako klíště. Jdu na jídlo, Ali se mnou, ale jídlo nechce, prý posiluje a musí jenom speciální stravy, tzv. steroidy. Říkám mu, že je magor, ale je mu to jedno, íránské slečny asi letí na svaly. Nakonec jedeme autem (předváděl se a řídil jak šílenec, ale kupodivu jsme nikoho nezajeli) kamsi na periférii, kde ovšem místo údajných kámošů, nabíráme jeho kočku s mladší ségrou. Íránky, a to platilo i o těchto, jsou krásné ženské, z očí jim kouká přirozená krása, kterou ale některé přebíjejí tunou make-up, což je škoda.
Páreček mě vysadil na náměstí kde jsou již mraky piknikujících nebo jenom tak lelkujících. Celé náměstí je krásně nasvětleno, mno prostě zde vládne příjemná a pohodová atmoška.
(more…)

Category: Írán 2008 | No Comments »
Tags: íránský deník

Posted By Hondza on November 11, 2008

DEN ČTVRTÝ

Do Teheránu přijíždíme kolem sedmé, mno spíše jsme se pomalu sunuli dopravní zácpou vstříc teheránskému smogu. Po výstupu z busu následuje klasické:
„Mister, taxi?“
„No taxi“
„Mister, hotel?“ Taxi?
„No taxi, No hotel“
„Where do you go my friend“?
„Leave me alone“
Po chvilce se mi daří taxikáře setřást a začínám se zorientovávat kde vlastně jsem a kam mám jít. Že jsem skutečně na Západním nádraží si ověřuju podle gigantického Azadi památníku a televizní věže na straně druhé, otázka ale zní, kam na metro? Chvíli zmateně pobíhám okolo snažíc se zorientovat dle mapy v LP, což se moc nedaří, až se dám do řeči s chlapíkem co zde studuje PhD a umí dobře anglicky. Dáme čaj a jde se na bus. Já chtěl sice na metro, ale to on nějak nebral v potaz. Rozloučili jsme se na neoznačené autobusové zastávce s tím, že odtud co nevidět něco na stanici metra Azadi pojede. Úplně se vidím jak mě bus vyplivne někde in the middle of nowhere, takže jdu raděj po svých k Azadi památníku a odtud, když už se konečně zorientovávám, po hlavní ulici směr metro. Na mapě kousek, ve skutečnosti hodinka chůze v teheránském dusnu a všudypřítomném smogu.

From Iran - Teheran

V metru již pohoda, beru několik lístků do zásoby a jedu na Chomejního náměstí, odkud bych rád na blízký Golestan palace a na bazaru ukrytou Chomejního mešitu. Na náměstí jsou záchodky a i tyhle jsou zdarma, nechápu, ale je to tak…ještě před hranicema mě Rasoul říkal, ať rozhodně nikde na WC v Íránu neplatím, že jsou všechny zdarma a opravdu je to tak.
Vstup na Golestánské paláce je celkem 22 000 IRL, což byla asi trochu zbytečná investice. Platí za totiž za každý palác zvlášť, takže stačí v pohodě zakoupit lístky do poloviny paláců. Nebo neplatit nic a jen se procházet po nádvoří. Podobně worth-seeing je i dobře ukrytá Chomejního mešita. Mno, aspoň jsem se podíval na bazar a ochutnal výborné skořicové taštičky. Kvapím zpět do metra směr bývalá americká ambasáda, na místo nyní zvané US Den of Espionage, což je dneska de facto zeď pomalovaná proti americkou propagandou jako např. Socha svobody s lebkou spolu s protiamerickými výroky místních fousáčů. Vtipné:-).

From Iran - Teheran

Za výměnou peněz jedině na Ferdousi street, tak praví LP a já tak také činím. Ve fast foodu se zataženými roletami (takže nás Alláh nevidí:-) dávám luxusní kuřecí sandwich s zam-zam kolou za cca 25000 IRL. Hned vedle je banka Melli a mně opět přeje štísko, páč zrovna otvírají expozici národního pokladu, jenž je ukryt pod bankou v obrovském sejfu. Platím 30 000 IRL a spolu s ostatníma odevzdávám vše, včetně peněz a dokladů. Na dotaz o bezpečnost mých finanční, se pán pousměje a odpovídá, že jsme přece v bance:-). Tolik zlata, stříbra, diamantů, drahokamů atd. jsem nikdy neviděl a těžko říct, zda ještě někdy uvidím. Úžasný! Jak si dobíral jeden Polák, české korunovační klenoty jsou proti tomu chudý příbuzný. Foto bylo překvapivě zakázáno.
Jelikož nemám v Teheránu již žádný důvod se déle zdržovat a chci být zavčas v dalším bodě své cesty – Kashanu, po ¾ hodině opouštím sejf a metrem jedu na Jižní nádraží, kde během pár vteřin nasedám do busu směr Kashan. Bus je nový, takže vše je pěkně v igelitu, ptám se ukecané studentíka vedle, zda mu to nepřipadá divný. Naopak, je to úplně normální, nechápe můj dotaz. Za 3,5h jsem na místě, resp. na křižovatce odkud za 1000 IRL jedu savari (shared taxi) do centra k vyhlédnutým hotelům. První mosaferhúne (=ubytovna) hlásí full, i když mám spíš pocit, že mě tam nechtějí jako cizince ubytovat. Druhý „hotel“ s hrdým názvem Golestan Inn mně nabízí pokojík za 100 000 IRL, bez smlouvání, buď ber nebo ne. Odevzdávám pas, vyplňuju papíry a už mám de facto klíče v ruce, když přichází jiný týpek, patrně majitel, který po zjištění odkud jsem, zvyšuje cenu na 150 tisíc riálů. Vydírání a dvojí ceny toho typu odmítám akceptovat, tak se chvíli dohadujem, beru bágl a odcházím. I kdybych měl spát někde pod širákem nebo jet jinam, tak u tohodle vydřiducha spát rozhodně nebudu. Klusám do posledního GH Khan-e Ehsan, kde mně přeje štěstí (tzn. jsou zde normální Íránci) a mám nocleh pod hvězdami a zadarmo. Pokoj stojí 200 tisíc rialů před smlouváním, což bych i bral, nicméně se ptám, zda bych nemohl spát venku, tak chlapík souhlasí. Palanda je hodně tvrdá, ale ta romantika u bazénku a pod pomerančovníky a rajskými jablky…
Na závěr dne net, kde jsou blokovaný český stránky jako centrum.cz nebo idnes.cz, do cukrárny na brutálně sladký shake se zmrzlinou a dobrou noc…

(more…)

Category: Írán 2008 | No Comments »
Tags: íránský deník

Posted By Hondza on November 9, 2008

Jeden míní a druzí mění. V plánu byl Kavkaz – Gruzie, Arménie a Náhorní Karabach. Nevyšlo to, moje chyba to není. Je to škoda, tato bezesporu zajímavá oblast si návštěvu zaslouží. Snad příště. Kdoví, třeba jsem to mohl zariskovat, Gruzii nějak projet a vegetit v klidné Arménii, ale dost možná bylo zbytečný riskování. Na začátku války stejně nikdo netušil, kdy skončí a jak se to bude celé vyvíjet. Gruzíncům vše nej, Rusům nepřeju nic.
Jediná positivní věc na celé válce bylo vzhledem k mým plánům, načasování. Ani moc brzo, ani moc pozdě. Ideální čas, takzvaně za pět minut dvanáct, na změnu plánů, překormidlování trochu doprava a na východ a podání žádosti o víza do Íránu. Slečna na oddělení víz v SA tvrdila, že se vše bez problému stihne, já tak jist nebyl a tak raděj po třech týdnech provolával Íránskou ambasádu a SA, abych zjistil, že pas s vízem leží na ambasádě a nikdo z SA o něm neví. Za tři stovky, snad ani větší zájem čekat nejde. Den před odjezdem, ale nakonec se vše stihlo.
Odjezd naplánován na 12.9.2008, vlakem do Blavy a odtud se SkyEurope do Istanbulu. Kdyby nebylo ČD, tak by to snad nebylo ani zajímavý a naprosto zbytečně bych měl v Blavě hodinu času, nudil bych se a to by mě jistě nikdo nepřál. Takže máme luxusní více než hodinové zpožděníčko, takže jsem docela rád, když konečně stavíme v Blavě a jsem včas na letišti. Které stojí pravdu za to, parametry autobusáku a design apokalyptického socialismu s cenami raného kapitalismu. Vždycky mám pocit, že nemůže většího cestovního trapasu, než dokonale naplánovaná akce neklapne na prvním přípoji z Horní dolní do Kotěhůlek…nicméně jednou se to stát musí.
Let byl příjemný, letadlo docela fine, letušky krásné, servis nízkonákladově žádný a lidé po přistání tleskali. Na Sabiha Gokcen Haval Alavani, tedy druhém istanbulském letišti, které již leží v Asii, je nečekaně rušno. Většina odbavovaných letů je evidentně nočních, koukal jsem, zda neuvidím někde Air Arabia létající přes Dubaj dále např. do Indie, ale asi lítají jiné dny. Jinak kde nic, tu nic. Aspoň, že jsou zde volné sedačky, na kterým trávím popoleháváním a poposedáváním čas do odletu dalšího spoje (půl sedmá), tentokrát do Trabzonu se společností SunExpress. Tento lowcost je pozůstatkem kavkazských plánů, v mé cestě mně moc nepomůže, sice se trochu přiblížím íránským hranicím, ale i tak je to ještě cca 10h busem. Celý let spím, probouzím se přesně při přistání. Ranvej je těsně vedle moře, což docela efektní. Stejně jako příletová hala, ne nepodobná starému vojenskému hangáru.
Než se vůbec rozhodnu co dál, kam jet a jak naložit s dneškem, jedu nejdřív dolmušem na otogar, kde chci pozjišťovat autobusy směr Dogubeyazit, jež je posledním městem před hranicemi s Íránem. Je to překvapivě jednoduché, přes den totiž nic nejede. Než jet s přestupama, rozhoduju se, že dnešek strávím zde v Trabzonu a okolí. Jedním z plánů byla i blesková návštěva Gruzie, jenom na skok do příhraničního Batumi, ale to nakonec ruším, přece jenom je to dost nejistá záležitost a chci mít první den více na klid.

From Turkey - Trabzon,Sumela

Průvodce po Turecku nemám průvodce, stejně tak prakticky žádné info, co se tu dá dělat. Naštěstí si pamatuju, že poblíž Trabzonu se v horách nachází klášter Sumela. Ptám se Američanů, s kterýma jsem sem letěl, a ti mně radí jet do města Macka a odt ud si vzít taxi. Nejdřív ale musím do centra vyměnit nějaké turecké liry, neboť po zaplacení půl ceny lístku na bus, nemám ani liru. Samozřejmě nejprve sedám na špatný dolmuš a dojel někam úplně jinam, ale to zde snad nemá cenu ani zmiňovat.
Kdysi dávno jsem četl v jednom cestopise, že společnost Ullusoy pořádá výlety na Sumelu. Kupodivu je to stále aktuální, i když ceny se trochu změnily. Dopolední čas zůstal, ale ten jsem stejně málem zmeškal. Přiklusal jsem si totiž k cestovce v pohodě až deset minut po desáté, přičemž bus samozřejmě odjel v 10:00. Zkouším ještě vedlejší společnost Metro, odkud jede bus (klasicky) ve stejný čas, jenom s paní štěstěnou v zádech, páč bus ještě neodjel. Sazba je 20 YTL, zdá se mi to docela dost, ale na druhou stranu, kombinace dolmuš taxi by jenom těžko vyšla levněj. Krom toho jak tak pozoruju četnost dopravy v horách, těžko by se zde jakékoliv taxi za slušnou cenu hledalo.
U moře bylo vedro a hodně dusno, naopak v horách je příjemně a svěže. Po pokochání se nádherným výhledem na okolní kopce a lesy, zaplacení 8 YTL a vstupu do samotného kláštera, začínám mít trochu pochyby o vhodnosti investovaných skoro třiceti lir. Co upoutá ze začátku na celé Sumele nejvíc je nepoměr mezi tím co je vidět z okolí (tzn. vše se zdá velmi rozsáhlé) a tím co je ve skutečnosti přístupné uvnitř (moc toho není). Skalní kostel, pěkné fresky uvnitř, dosti poničené venku, několik místností, terasovitá nádvoří a pár turistů. Z celé návštěvy jsem spíše pocit toho, že mám „splněno“, než že by mě to skutečně uchvátilo, nicméně okolí a pohled zvenku na klášter určitě stojí za to. Po třech hodinách máme sraz dole pod klášterem v turistické restauraci. Jsem docela rád, že ve dvě odjíždí, páč už je i trochu zimno. Po návratu do Trabzonu lehárko u moře a odpočinek, na nic jiného s batohem na zádech nemám moc sil.

From Turkey - Trabzon,Sumela

Je docela hladno, tudíž netrpělivě čekám na „odbouchnutí“ Ramadánu, možnost se najíst a dát si pár čajíků. Při čaji mě odchytl místní studentík, jenž mě tvrdil, že nemá rád čaj, což je v Turecku hodně divná a neobvyklá záležitost. Kolem osmé se loučím a spěchám na otogar pořešit lístky, ráno jsem zaplatil půlku z 40 YTL, nyní doplácím druhou. Jak platím, podávám lístek chlapíkovi, který jej trhá se slovy, že žádný lístek nepotřebuju, a že „problem yok“. Vypadá to více než podezřele, tuším nějaký pořádný turecký výdrb např. že pojedu s přestupem a někde v noci na trase uvíznu, páč nemám lístek na další bus apod. Nic takového se naštěstí nestalo, s přestupem v Agri přijíždím do ulic D.Beyazitu kolem sedmé hodiny ranní. Pravda v druhém busu pátrali po mém lístku, ale když jsme jim řekl, že v Trabzonu jsem si jasně koupil lístek až do D.Beyazitu, tak mě nechali být.

(more…)

Category: Írán 2008 | No Comments »
Tags: íránský deník

Posted By Hondza on October 31, 2008

Aniž jsem stačil pořádně vstřebat zážitky z Iránu, dopsat deník a vytvořit stránky, už zase plánuju…A tentokrát více reálněji, než je u mě zvykem. Důvodem byla akce od Emirates, kteří nabízeli letenku do Bangkoku kolem 11 tisíc včetně poplatků. Letí se sice z Mnichova, ale i tak vše vychází o cca osm tisíc méně než je standard. Indie budiž odložena na léta následující, mezipracovní pauzu roku 2009 vyplní dvouměsíční toulání za hranice všedních dní po Myanmaru(Barmě), Laosu a Kambodži (Thajsko je jenom transit). Březen není úplně ideální termín (hodně plánování dopředu a bude sakra vedro a dusno), na druhou stranu už bude po sezóně, takže snad nebude tolik přelidněno.

Sólo cestování mě patrně vadit nebude (doufám) a de facto s tím plus minus počítám, ale přesto:

Thajsko, Myanmar, Laos, Kambodža

 

Category: Cestování | No Comments »
Tags: JV Asie